Selection: New Era

Už od narození měla její život jakoby předem napsaný scénář. Jako prvorozená dcera v rodině, kde se na tradice a postavení kladl mimořádný důraz, byla od začátku vedená k tomu, aby jednou převzala roli, která se od ní očekávala. Navenek působila dokonale – klidná, upravená, vždy přesně taková, jakou ji chtěli ostatní vidět. Uvnitř ale probíhal neustálý boj mezi tím, kým být musí, a kým by skutečně chtěla být. Dokonalost se pro ni stala každodenní povinností. Neexistovala chvíle, kdy by vyšla z pokoje neučesaná nebo nepečlivě upravená. Každý detail jejího vzhledu musel být pod kontrolou, jako by i sebemenší odchylka mohla narušit obraz, který kolem sebe budovala roky. Naučila se ovládat mimiku, pohyby i slova. Konflikty? Ty si nemohla dovolit. Aspoň ne navenek. Na veřejnosti si udržovala klidný, téměř dokonalý úsměv, který nezmizel ani v situacích, kdy se kolem ní všechno zdálo rozpadat. Když někomu upadl tác nebo když se někdo ztrapnil, její reakce byla vždy stejná – jemné povytažení obočí, lehké pousmání, kontrolovaná zdvořilost. Jen málokdo by tušil, že uvnitř to v ní občas sevře víc, než by sama chtěla přiznat. Možná i proto se bála okamžiků, kdy by se podobná situace mohla stát jí samotné. Představa, že by klopýtla nebo ztratila rovnováhu před ostatními, v ní vyvolávala až nepřiměřený strach. Ne proto, že by to nezvládla, ale protože si nemohla dovolit selhání. Hodiny nácviku chůze na vysokých podpatcích se tak staly téměř samozřejmostí – další disciplína v dlouhém seznamu povinností. Jenže pod tou dokonale naučenou maskou žila i druhá verze jí samotné. Citlivá, přemýšlivá dívka, která měla vlastní názory, ale dlouho je neuměla nebo nemohla vyslovit. Postupně si našla jiné cesty, jak se projevit. Začala šít a navrhovat oblečení – tam, mezi látkami, barvami a střihy, mohla konečně tvořit bez omezení. Každý návrh byl malým únikem, způsobem, jak dát najevo, co v běžném životě musela skrývat. Podobně to měla i s malováním. Když vzala do ruky štětec, mizely hranice jejího světa. Na plátně neexistovala pravidla dvorské etikety ani očekávání okolí. Jen barvy, emoce a příběhy, které nemusela nikomu vysvětlovat. Únikem pro ni byla i literatura. V knihách se mohla ztratit do jiných světů, kde nebyla prvorozenou princeznou, ale obyčejnou dívkou, která si může zvolit vlastní cestu. Právě tahle touha po svobodě ji nakonec přivedla k rozhodnutí studovat na vysoké škole. Bylo to její vlastní přání, krok, který si musela prosadit navzdory tomu, že s ním rodiče nesouhlasili. Věc,kterou opravdu vždycky nesnášela byl balet. Rodiče chtěli, aby se mu vènovala, ale ona nesouhlasila, vnitřně. Hodiny a hodiny tréninku, který jí ykorát připomínal, jak musí být dokonalá.Balet byl pro ni jednou z těch věcí, které navenek působily vznešeně a ladně, ale pro ni samotnou znamenaly spíš tichý odpor, který si nemohla dovolit nahlas přiznat. Rodiče v něm viděli ideální disciplínu pro někoho, kdo má jednou nést jejich jméno a postavení s grácií. Ona v něm ale cítila něco jiného – nekonečné hodiny dřiny, přísnou kontrolu pohybu a neustálé připomínání toho, že dokonalost není volba, ale povinnost.