Selection: New Era

Zájmy: 

Střelné zbraně, jízda na koni, běh, golf, fotografování, vaření, noční projížďky autem, šachy, poslech starší hudby

​

Rodina:

Hikari Watanabe - matka (po smrti)

Yuji Watanabe - otec (po smrti)

Minato Satomi - strýc

​

​Stav: svobodný

Minulost

Kurotoriho dětství mělo k ideálu velmi daleko. Pokud se dalo o jeho rodičích něco říct, pak rozhodně to, že nebyli schopni fungovat jako skuteční rodiče. Byli nezodpovědní, chaotičtí a většinu času nedokázali postarat ani sami o sebe, natož o dítě. Domov, ve kterém vyrůstal, postrádal stabilitu, pravidla i něco tak obyčejného jako pocit bezpečí. Už od malička se tak musel naučit spoléhat hlavně sám na sebe. Nikdo ho neučil správně rozlišovat mezi dobrým a špatným, nikdo ho nevedl ani mu nevěnoval skutečný zájem. V mnoha věcech dospěl mnohem dřív, než by dítě mělo. Naučil se být samostatný, ale zároveň v něm rostl vztek, chaos a pocit, že na nikom vlastně nezáleží. Jediným světlým bodem v jeho životě byl jeho strýc. Nebýval u nich často, ale pokaždé, když přišel, přinesl s sebou něco, co Kuro doma jinak neznal, klid, pozornost a pocit, že ho někdo opravdu vidí. Kuro k němu rychle přilnul, i když to nikdy neuměl dát moc najevo. Jenže ani to dlouho nevydrželo. Strýc se jednou vážně pohádal s jeho otcem a výsledkem bylo, že mu další návštěvy zakázal. Pro Kura to byla rána, i když o tom nemluvil. Ztratil jediného člověka, který pro něj představoval něco stabilního, který pro něj znamenal domov. Od té chvíle se všechno začalo ještě víc rozpadat. Kuro byl chytrý kluk, bystrý, vnímavý a schopný. Jenže bez jakéhokoliv vedení se jeho inteligence začala obracet špatným směrem. Postupně se dostával do problémů, ignoroval autority a začal sklouzávat na cestu, která mohla skončit opravdu špatně. Nebyl vyloženě zlý, spíš ztracený. Nikdo mu nikdy neukázal, jak žít jinak. Jeho život se zlomil ve chvíli, kdy jeho rodiče zemřeli při nehodě. Místo pocitu ztráty přišel spíš šok a prázdnota. Kuro se ocitl v dětském domově, kde strávil téměř rok. Bylo to těžké období, prostředí plné cizích lidí, pravidel a neustálého pocitu, že nikam nepatří. Jeho povaha se tam ještě víc vyostřila. Byl vzdorovitý, výbušný a často agresivní vůči okolí, hlavně proto, že nevěděl, jak jinak zvládat vlastní emoce. Právě během této doby se podařilo dohledat jeho posledního žijícího příbuzného, strýce, kterého tolik let neviděl. Díky příbuzenskému vztahu a také tomu, že pracoval jako policista, získal Kura do péče poměrně rychle. Jenže tím problémy neskončily. Začátky jejich společného života byly extrémně náročné pro oba. Kuro nebyl zvyklý na pravidla, řád ani skutečný zájem dospělého člověka. Reagoval vzdorem, provokací a často i útěkem před čímkoliv, co připomínalo disciplínu. Jeho strýc byl naopak člověk zvyklý na pořádek, zodpovědnost a pevné hranice. Ty dva světy do sebe zpočátku narážely téměř neustále. Trvalo týdny, než si vůbec začali znovu budovat důvěru. A ještě mnohem déle, než jejich společné soužití začalo skutečně fungovat. Postupně ale Kuro začal chápat, že jeho strýc není další člověk, který ho opustí nebo zklame. Poprvé v životě měl někoho, kdo se ho nesnažil jen přežít vedle sebe, ale opravdu ho vychovat. A i když to Kuro dával najevo jen velmi neochotně, právě tohle byl moment, který ho zachránil od života, jenž mohl skončit mnohem hůř. Začal chodit do školy, pomalu si zvykal na normální režim a snažil se najít vlastní cestu. Nebylo to jednoduché a stále v sobě nesl spoustu vzteku i chaosu, ale poprvé měl vedle sebe někoho, kdo ho vedl správným směrem, i když proti tomu zpočátku bojoval ze všech sil. Kurotoriho život se po příchodu ke strýci začal pomalu měnit. Nebylo to ze dne na den, ale postupně si začal uvědomovat, že poprvé v životě má před sebou někoho, koho může respektovat. Jeho strýc pro něj nebyl jen opatrovníkem, stal se jeho vzorem. Nechtěl být přesně jako on, ale obdivoval jeho disciplínu, schopnost zachovat klid a to, jak si dokázal získat respekt ostatních. Právě díky němu začal přemýšlet nad tím, co vlastně chce v životě dělat. Nakonec se rozhodl stát strážcem. Nebyla to jednoduchá cesta a Kuro si to moc dobře uvědomoval. Musel dokončit školu, následně vystudovat vysokou a potom projít náročným výcvikem, který mnoho lidí nezvládlo. Jenže právě tvrdá práce byla něco, co mu začalo dávat smysl. Poprvé měl cíl. Díky svým schopnostem, zkušenostem i kontaktům svého strýce nakonec práci získal. A překvapivě rychle si tam našel místo. Mezi kolegy zapadl mnohem lépe, než čekal. Připomínalo mu to staré časy, ne v tom špatném smyslu, ale v pocitu sounáležitosti, který dlouho neznal. Se svým týmem si rozuměl, navzájem se podporovali a posouvali dál. Kuro se v práci rychle zlepšoval a začal si budovat jméno člověka, na kterého je spoleh. Pak ale přišlo něco, co nečekal. Právě práce ho přivedla k princi. Jeho novým úkolem bylo doprovázet ho a chránit při různých povinnostech. Zpočátku to pro něj byla jen další zakázka, další člověk, kterého měl hlídat. Nic víc. Začali spolu mluvit hlavně proto, aby si dlouhé hodiny služby nějak zkrátili. Jenže postupně se z obyčejných rozhovorů stalo něco přirozenějšího. Kuro si začal zvykat na jeho přítomnost. A právě tehdy přišla hloupá sázka. Jeho kolegové si z něj začali dělat legraci, že by nikdy nedokázal přimět prince, aby se k němu skutečně přiblížil. Že na to nemá. A Kuro nesnášel jediné, když mu někdo tvrdil, že něco nezvládne. Jeho ego mu nedovolilo ustoupit a tak souhlasil. Ze začátku to pro něj opravdu byla jen hra, výzva, zábava. Chtěl dokázat, že dokáže získat důvěru i city někoho tak nedostupného. A tak tam pro prince byl. Nejen jako strážce, ale i jako společník. Často mu dělal společnost, mluvil s ním, pomáhal mu. Velkou roli v tom hrál i jeho pes Ryu, který si dokázal získat snad každého člověka během několika minut. Přes něj bylo navázání kontaktu ještě jednodušší. Jenže čím víc času spolu trávili, tím méně to připomínalo sázku. Nejdřív se vídali jen během služby, ale postupně spolu začali trávit čas i mimo práci. Kuro cítil, že se mu princ dostává pod kůži víc, než by měl. A právě to ho začalo děsit. Protože poprvé po dlouhé době nebylo všechno pod kontrolou. Nechtěl připustit, že by k němu mohl něco cítit. Ne po tom všem, čím si prošel. Ne po tom, jak tvrdě si budoval vlastní odstup. A tak utekl tím nejhorším možným způsobem. Rozhodl se všechno ukončit dřív, než by city mohly být skutečné. Domluvil se s jedním z kolegů, aby přišel potvrdit jejich sázku a potom princi řekl pravdu. Udělal z toho výhru, hru, obyčejný vtip. Mluvil chladně, krutě a schválně volil slova, která bolela. S každou další větou měl pocit, jako by v sobě znovu zamykal všechno, co začal cítit. Přesvědčoval sám sebe, že je to správně. Že city jsou slabost a že bude jednodušší všechno pohřbít dřív, než se to stane skutečným. Jenže ani to nestačilo. Představa, že by prince dál vídal, byla nesnesitelná. A tak utekl znovu, tentokrát doslova. Dobrovolně odešel na vojnu s výmluvou, že chce získat nové zkušenosti. Ve skutečnosti jen potřeboval zmizet dost daleko, aby na něj nemusel myslet. Vojna ho změnila. Udělala ho tvrdším, uzavřenějším a ještě disciplinovanějším. Naučil se znovu potlačovat emoce a soustředit se jen na povinnosti. Když se nakonec vrátil do paláce, osud si z něj očividně rád dělal legraci. Dostal nový úkol, doprovodit prince do Illei. Kuro už ale nebyl tím samým člověkem jako dřív. Přesvědčil sám sebe, že mu na ničem nezáleží. Že se prostě soustředí na práci a nic víc. I když věděl, že to bude nepříjemné, snažil se tvářit, že je mu to úplně jedno.