Selection: New Era

Charakteristika

Zenjiro je muž, u kterého na první dobrou nepoznáte, že by byl monarch. Snaží se vystupovat elegantně a velmi důstojně, ale nerad se povyšuje. Raději zapadne mezi obyčejné lidi, než aby k nim promlouval z výšky. Nepřijde mu to etické, rád se baví se všemi narovinu tak jak je. Jeho vzhled je běžný. Má krátké tmavě hnědé vlasy a oříškově hnědé oči. V obličeji má své ostřejší rysy a na rtech mu často hraje milý, elegantní úsměv, který působí uklidňujícím tónem. Je velmi inteligentní. Nemá problém nad něčím uvažovat, nebo někomu pomoct s nějakou hlubší otázkou. Ale na co není, tak jistě ne na taktické myšlení. Moc kvůli tomu nemusí stolní hry, které jsou hodně o tazích hráčů, protože nad tím nedokáže tak moc strategicky uvažovat a radši se zahrabe do jiného koníčku, než aby skončil zahanbeně a poslední. Je hodně poctivý, má rád řád a pravidla. Nemá rád lidi, kteří pravidla porušují a dokáže to dát jasně najevo. Čest člověka je pro něj sice základní, ale když ani obyčejný člověk neumí dodržet státem dané pravidla, neexistují pro něj žádné výmluvy. Nejsou tam. Člověk, když to poruší, ví do čeho jde. A když to věděl, nemá sebemenší důvod se nad ním slitovat. Výjimkou jsou pro něj děti, na které tlačí rodiče. Často se potkal s dětmi, které porušovali zákon, kvůli jejich rodičů. Samozřejmě nehanil děti, ale jejich rodiče. Stejně tak nenávidí, když mu člověk lže. Sám se snaží být co nejvíce upřímný a říkat vše na rovinu, tak jak to je. A o to více ho mrzí, když mu někdo lže před obličejem. Je to hodně skromný člověk, který nikdy k životu nic moc nepotřeboval. Vystačil si s málem. Je Miluje svůj klid. Je hodně tichý a celkově si ticho užívá. Je to dost introvertní duše, která má problém s důvěrou. Málo komu se dokáže otevřít, ale pokud se to stane, je ten člověk pro něj vším. Rychle mu začne důvěřovat a o to rychleji se na něj psychicky upne. Pomocí společných chvil, zážitků a nejrůznějších momentů, které s tím člověkem zažil. A pak je pro něj bolestivé se od toho člověka odprostit a nechat ho jít dále, protože k málokomu takovou důvěru je schopný vybudovat. V některých hlediskách je docela bojácný. Nerad konfrontuje nějakého člověka v momentě, kdy by mu nějak ublížil. Radši to překousne sám za sebe a postará se o všechno, než aby něco udělal. Radši by se trápil sám do konce svého života, než aby někomu něco řekl. Je to jeho špatná vlastnost a tvrdohlavá uzavřenost, které se jen tak nedokáže zbavit. Co se týká jeho a vztahů, s rodinou vychází na nejvíce co může. Nikdy neměl nějakého sourozence, ale všechnu lásku dával svým rodičům a prarodičům, kteří ho podporovali už od malička. Co se týká vztahů romantických, nikdy v žádném nebyl. Je to člověk, který dokáže být opravdu milující a udělat pro svého člověka první poslední, sám dokáže být i dost romantický, ale nemá to komu předat. Co se týká jeho koníčků, miluje ilustrování. Často vezme starší knihy, kde jsou stránky s různými tématy, připne si jí pomocí sponek a nakreslí tam téma, které tu stranu doprovázelo. Líbí se mu, když může nějakou starší knihu obzvláštnit a udělat jí originální. Dále se pak vyžívá ve běhu. Je to pro něj klidová činnost, ve které dokáže vypustit co nejvíce myšlenek. Podobný výklid myšlenek má i u psaní poezie. Nejradši si sedne někde uprostřed přírody, kde má nejvíce možných múz a píše prakticky cokoliv co mu přijde na jazyk. Hrozně miluje zvířata. Nejvíce psy, se kterými chodí často ven. Nejčastěji s těmi z útulků, ale často pomáhá i starším lidem, kteří už se mají moc jak tolik hýbat. Baví ho to a je rád, že může udělat i nějaký dobrý skutek. Ale jeho největší zálibou je lukostřelba. S tou začal již ve velice nízkém věku a doprovází ho už od malička. Je to sport a záliba, do které je schopný si dát srdce a vyžít se v tom co nejvíce může.

Zájmy: 

lukostřelba, psaní poézie, ilustrování, běhání, zvířata, dobrovolnické činnosti

​

Rodina:

Satoshi Kenji Jin-Hwan - otec

Misaki Jin-Hwan - matka

​

​Stav: svobodný

Minulost

Zenjiro se narodil jako vytoužené dítě do japonské královské dynastie. Už od jeho narození se s ním jednalo ve zlatých rukavičkách, aby se náhodou budoucímu panovníkovi nezkřivil jediný vlásek na hlavě, a i přesto to nebylo žádné rozmazlené dítě, které by mělo vše na co by si ukázalo. Už od malička byl veden k dobrému vychování a etiketa byla jeho denním chlebem. Bylo to hodně zvědavé dítě, které mělo často otázky na nejrůznější věci, nejčastěji i na ty, na které neexistovala přímá odpověď. Už od malička byl zahleděn do knih, kde byli ilustrace. Místo čtení si prohlížel obrázky, u čeho dokázal vydržet i několik hodin a sám často tyto obrázky napodoboval. Často si stavěl kreslené figurky, ze kterých si vymýšlel vlastní kreslený příběh. Byl to pro něj jakýsi útěk do své vlastní fantazie, kde neměl žádné omezení, žádné meze..  s jeho přibývajícím věkem se začali hromadit královské povinnosti. Jeho rozvrh byl plný přípravou na budoucí kralování. Nebyl z toho nadšený, nejradši by vzal koně, luk s šípy a zajel někde do lesa, kde by mohl trefovat šípy své terče. Ale uvědomoval si, že to nejde a tak se dost hekticky připravoval. Chtěl dokázat, že i když není zatím největší, udělá všechno proto, aby se zavděčil. S nabývajícím věkem se blížilo i studium. Ze začátku se učil pod dohledem vybíraných učitelů, kteří byli na špičkové úrovni, ale aby měl reálné studium tak jako všichni ostatní, bylo nutností, aby začal studovat někde na škole. Bylo mu jich na stůl pár položených. Pár, ze kterých si měl vybrat. Nikdo za Zenjira nechtěl vybírat a mluvit mu více do života a tak volba byla na něm. Nakonec skončil u střední privilegované střední školy, která se zabývala právem. Soukromá škola byla dost velká podmínka, přece jen to byl královský potomek a budoucí hlava státu. Ale člověk nikdy neví co by se tak mohlo stát, a tak, i když se snažili o nějakou bezpečnou školu, neměnilo to fakt, že s ním chodili neustále strážci, což bylo v jednom směru dost.. ovlivňujicí. Hodně lidí, se ho kvůli tomu bálo, protože se nechtělo bavit s někým, u kterého by stačilo říct jedno špatné slovo a hned by ho hnali strážci. Ale popravdě jemu to moc nevadilo. Byl zahleděný v knihách, byl tichý a nevýrazný. Neměl potřebu se nějak na sílu socializovat, dokazovat někomu, že nemá jen plochou, tichou povahu. Pokud by někdo chtěl, jistě by za ním přišel, aby to zjistil sám. A do té doby pro něj byli knihy daleko cennější, než jakýkoliv člověk, který kolem něj prošel. Vlastně tohle celé mělo i výborný vztah na jeho známky, které byli skvělé. Byl přirozeně inteligentní a čtení a dávání pozor tomu jen dodávalo. Po skončení studia na střední škole, pro něj bylo prioritou pokračovat na vysoké. Pořád pokračoval právem, přišlo mu, že vědět hodně o zákonech se jistě hodí. Přišlo mu, že práva jsou ideální, protože člověk zná to co potřebuje. Věděl, že královská rodina velice často dělá různé rozsudky a tak pro něj tohle byla cesta. Hodně v té době kreslil různé ilustrace do knih. Přišlo mu, že stránky jsou až mic prázdné a tak prostě upustil svou fantazii a něco tam načmrtal. Mezitím se hodně věnoval škole. Byl to pilný student, to se nezměnilo. Chodil přesně na čas, ale občas v tom byl zahrabaný až moc. Často dostával zpětnou vazbu, že by si měl dávat i čas pro sebe, ale on častěji raději hleděl do popsaných papírů. Jeho školský život byl jednoduše velmi klidný. Nebyl problémový, nezasahoval se do hádek. Neměl to za potřebí. Věděl, že by měl působit reprezentativně a o to se i snažil. O to být reprezentativní tak jako budoucí král má být. Když ve svých dvaceti třech letech dokončil studium, vrátil se zpět do paláce. Hodně o studium mluvil. Přišel si zase o hodně zkušenější, ale taky na něj čekalo hodně povinností. Často chodil se svým otcem na setkání zahraničních hostů, kde měl možnost přispívat svými nápady, jak pomoct, co upravit, nebo vymýšlet taktické spojence. To byli věci, které mu moc nešli. Spíše byl kulturně založený, věděl kde přispět peněžně co se týkalo kultury, kde by se hodilo třeba navázat spojenectví co se týkalo školství. Ale taktické uvažování už tolik neměl. Byl inteligentní, ale rozhodně ne takticky. Hodně se začal věnovat běhu, který pro něj byl jakýmsi prostředkem k upokojení všech jeho myšlenek, které se mu v hlavě hemžily. V té době ho často doprovázel jeden z mladších strážců, okolo jeho věku, o kterém by řekl, že bude nejspíše z novějších. Před studiem ho nikdy neviděl, takže musel své místo zaujmout během toho co studoval. Ze začátku tomu nepřikládal velkou váhu, na strážce byl zvyklý celý svůj život. Ale na Kurovi bylo něco zvláštního. Netrvalo to moc dlouho, než se začali bavit. Byl to první člověk, který s ním nejednal jako s někým kdo mu je nadřízený a vlastně to byl pro něj jeho jediný pravý člověk, se kterým si rozuměl. Skvělý kamarád. Hodně často chodil běhat a začal i oceňovat jeho přítomnost. Občas bral Kuro svého čtyřnohého parťáka, ze kterého byl vlastně naprosto odvařený. Už od malička miloval psi, ale žádného nikdy neměl a tak chodil hodně do útulků, kde je často venčil. Už od mala byl Zenjiro hodně uzavřený, ale u Kura měl ten pocit, že mu může důvěřovat. V té době nevěděl, že to bude jeho největší chyba, kterou udělal a rány z ní se mu ponesou ještě velmi dlouho. Rád s ním trávil čas, i když zrovna nebyl ve službě. Jednoduše se pro něj stal tím nejlepším kamarádem, kterého nikdy neměl. Říkal mu naprosto všechno. Všechno co ho trápilo, všechno co ho bolelo, ale naopak i ty věci, které mu dělali radost. Často to byli i malinké drobnosti, ale rád o tom mluvil. Ale nebyl to velký řečník. Hodně často dával prostor mluvit spíše jemu. Dokázal by ho poslouchat hodiny, byl skvělý posluchač a zároveň dokázal i pomoct, když bylo těžko. Jenomže čím více času s ním trávil, tím více si začal uvědomovat, že v tom bude i něco více, než přátelství. Nechtěl si to vůbec přiznat, připisoval to tomu, že se nikdy s nikým tak moc nebavil, ale vlastně.. věděl, že to není obvyklé. A věděl, že by to měl říct, i když se mu do toho nechtělo. Věděl, že by to mohlo jejich přátelství rozbít na miliardu malinkých kousků, které by už těžko skládal do sebe. I přesto se odvážil nějaký krok udělat. Den před jeho narozeniny se rozhodl, že ho vezme na jejich oblíbené místo. Že to udělá nějak hezky, šifrově. Že Kuro bude hledat různé indície, které ho na to místo navedou a on mu všechno řekne. Všecičko. Ale den před tím ještě nevěděl o tom, že den na to se jeho srdce rozbije a on nebude vědět jak ho slepit zpět. Ráno dalšího dne byl natěšený. Na všechno. Všechno měl připravené a poslal mu jenom zprávu o tom, kde má jako oslavenec začít hledat. Těšil se, až mu to řekne, až to z jeho opadne. Když ho konečně uviděl, na tváři se mu vyrojil úsměv. Mohl všechno říct a.. třeba by to bylo dobré. Dopadlo by to dobře. Jenomže na jeho tváři hrál podivný úšklebek, který ještě nikdy neviděl. Ale nebral na to váhu. Nechal ho si sednout, pomazlil se s jeho čtyřnohým chlupáčkem, kterého s sebou vzal, jakoby mu dával nějakou větší naději na to to říct. Všechno řekl. City. Jak ho vidí. Jak se cítí. Jenomže co nečekal, tak byl smích. Smích od jeho nejbližší postavy a slova, která pálela. "Myslíš si, že bych s tebou někdy něco měl?" zmateně se na něj koukal, ale všechno mu začalo docházet, když se objevil druhý člověk, který dal Kurovi do rukou peníze, kterými mu zamával před jeho obličejem s tím, že to byla jen hloupá sázka. Že mu šlo jen o prachy. Že to mohl urychlit a měl by je už daleko rychleji a vůbec se s ním nemusel stýkat tak dlouho. Že kdyby to řekl dříve, třeba by ho to tolik nebolelo. Zenjiro čekal třeba i maličký náznak nějaké bolesti v jeho hlase. Nebyl tam. Byla tam jenom prázdnota a srdce z kamene. Věděl, že musí jít pryč, dříve, než se jeho psychické rozpoložení změní. Rychle mu vrazil krabici s dárkem do rukou, ve které bylo fotoalbum, které doplnil o svoje ilustrace a řetízek s tlapkou jeho psa, ve kterém vygravíroval jejich iniciály. Měl pocit, že mu nic takového neměl dávat. A tak se stalo, že se od svých dvaceti čtyř let uzavřel do sebe, jak nejvíce to šlo. Kuro zmizel. Neviděl ho v paláci, než zjistil, že je na vojně. Kdyby nebyl tak zničený, bál by se o něj. Jenomže jeho to bolelo. Měl vztek.. na sebe. Na to jak to mohl dopustit. Jak mohl někomu tak strašně moc dobře začít věřit. A jeho důvěra spadla v něm. Nevěřil lidem, uzavřel se. Několik dní se nebyl schopný dotknout se jídla, protože se cítil tak, že si ho nezaslouží. Ale jídlo bylo dost zásadní a možná měl štěstí, ale na starost ho dostala mladá doktorka. Ze začátku s ní nechtěl mluvit o ničem, ale později přišel na to, že držet v sobě všechno se prostě a jednoduše nevyplácí. A tak jí začal nějaké věci kouskovat. Nebyl dostatečně statečný k tomu, aby jí řekl všechno, ale nějak poznal, že ona je ten, který se ho z toho snaží dostat a ne ho ještě více pohřbít v myšlenkách. Ale že sama to nezvládne. Nějak si na ní postupem času začal zvykat, budovat si důvěru. I když to pro něj nebylo nic nejlehčího, snažil se. Potřeboval se dát dohromady. A ona s tím pomáhala. Věděla co má dělat. Věděla, kdy má mluvit, a kdy bude lepší, když nebude dělat nic. Toho si cenil. A pak přišla pozvánka do Illey. Pozvánka, u které se očekávalo, že jí přijme, jakožto korunní princ. Věděl, že odmítnutí by nepřišlo vhod a tak byl připravený se v Illey na princově selekci ukázat. Ale to nejhorší co se mu mohlo stát bylo pár hodin před odletem. Pár hodin před odletem, kdy zjistil, že s ním bude cestovat jakožto osobní strážce Kuro. A v tem moment ucítil staré rány, které se snažil zaléčit. Jakoby do nich někdo dloubl prstem. Ale i přesto věděl, že z toho nemůže už vycouvat. Prostě ho musel překousnout. Ignorovat. A dělat všechno proto, aby se mu co nejvíce vyhl a sám si užil Illeu a udělal skvělou reprezentaci jen co nejvíce bude moct.