Selection: New era

Jan se narodil do královské rodiny jako prvorozený, a tak se k němu i chovali. Dokonalý, bez vady a budoucí vládce. Jako dítě byl milý, všichni chtěli být okolo toho usměvavého, veselého klučiny, který neuměl udělat nic zlého, vždy chtěl pomoc a jednoduše vypadal jak andílek na zemi. V kuchyni pomáhal krájet mrkve při sezení na lince, v zahradách aranžoval růže, a občas i přinutil ty uklízečky mu dát do ruky metličku. Jenže to mu opravdu dlouho nevydrželo. Ne že by se něco změnilo v životě nebo v chování ostatních, právě že ne. To co změnilo Janka nebylo na úkor vnějších, ale vnitřních pudů. Taky do toho přišlo že už nebyl to svaté dítě, dokonalé, jediné, protože na svět přišla jeho sestra a pro něj to bylo jakoby mu vzala všechnu pozornost. Už od mládí měl při sobě nejlepšího kamaráda Petra a i když to byla občas dvojka problemářů nikdo nečekal, že by je snad puberta mohla chytnout tak jak chytla. Jenže když vás všichni obskakují a chválí stoupne vám to do hlavy. A Jan nebyl žádná vyjímka. A už vůbec ne, když přišel na to že je oblíbený mezi dívkami. Ty které ho znaly ho chtěly pro to co to byl, a ty co netušily s kým mají tu čest ho chtěly pro to jak vypadal. Někdo by ho mohl nazvat švihákem lázeňským, protože se za ním prostě oči jen točily….a stále točí. A tak od šestnácti začali vymetat kluby místo mís s těstem. A že se jim to dařilo hezky. Někdy je v paláci neviděli celé roky. Někdy se ukázal jen Petr aby všechny ujistil, že jsou stále naživu než zase zmizel bůhvíkam. Někdy pro jejich noční výtraty žádali jeho sestru aby jim dělala aliby. Ne že by se vždycky povolila. Někdy se drželi území československa, někdy se tajně zvládli přemístit za hranice. Samo sebou to však ale nebylo jako princ a jeho pravá ruka ale dva obyčejní kluci. Takhle to zvládli táhnout do jejich devatenácti, kdy si na Jana konečně počíhal jeho vlastní otec, král Jindřich a takzvaně mu ustřihl křidélka. Bez toho aby mu dal na výběr ho hodil na vysokou školu se zaměřením na IT a řekl mu že jesti někdy chce vidět korunu nebo jedinou další korunu tak se bude v učivu snažit. Bylo to těžké období, protože byl oddělený jak od rodiny tak přátel a dokonce i Petra. Byli jako sešití k sobě, takže být tak dlouho od něj bylo utrpení. Naštěstí první prázdniny, ty vánoční přišli brzo a jakoby den neuběhl ti dva byli zase v tom samém kole. Nakonec takto dodělal celou vysokou, ale nebudeme si lhát, nakonec vymyslel jak se sem tak ulít pryč a známky na jedničku taky neměl. Když se vrátil ze studií bylo mu už dvacet čtyři a jeho otec na tom nebyl zdravotně nejlépe. Sice měl po boku jeho sestru a matku, jenže jakoby jeho otec věděl, že je na konci svých dní, žádal Jana aby mu byl po boku, ukazoval mu co zařídil, co potřebovalo dořešit. Některé věci věděl, samozřejmě že jej učili už od mládí jak být králem, jenže tohle bylo jiné, tohle bylo předávání otěží bez toho aby to někdo vyslovil nahlas. Jan se uklidnil, už nelétal furt pryč pod sukně dívek, ale samo sebou stále si sem tam odskočil pryč. A Petr to samé, začal se učit jak být správnou pravou rukou, ne jen zachraňovač v průšvihu. V tu dobu se i pořádně začal bavit s jeho sestrou, začal se o ní starat, chránit ji, kontrolovat nápadníky. Věděl jaký je on a nechtěl aby někoho jako byl on potkala jeho sestra. Po letech ticheho nepřátelství se z nich stali skuteční sourozenci, spojenci, přátelé. A pak zasáhla ta hrůzná správa, král zahynul, Jan měl čerstvě 26 let, a definitně se necítil na to že by věděl vše co je potřeba, jenže to se nedalo ovlivnit, prostě to tak bylo. Zahynul. Janova reakce byla skrýt se v ulicích, a petr mu byl poblíž. Schoval korunu, nakoupil oblečení obyčejných lidí a týdny se potuloval po hospodách, jakoby se to nikdy nestalo, jakoby jeho otec neumřel a jemu bylo zase jen blbých devatenáct, dvacet, dvacet tři. Vrátil se až po dvou měsících plného chaosu, alkoholu, drog a především dvou mesích kdy celé království panikařilo kde mají krále. Tehdy dostal tak na hubu od své matky, že se styděl odloumat po další měsíce. Korunovaci mu tak vlastně celou vystrojila právě ona, on jen přikyvoval, a tak na začátku roku měl korunu na hlavě. Jenže on sám ani nevěděl co dělat. Ne tohle nebylo dobře. Nakonec si zvykl, ale stále to bylo s útěky do hospod a barů. Teď už jen ne za hranice. A pak přišel dopis z Ilei ohledně mírové jízdy a on ani nezaváhal, pokud mohl pryč, jen pryč. A tak se vydal na další cestu. Cestu která ho měla změnit bez toho aby věděl.