Adrian Harry
Callahan

Minulost​

​

Adrian Harry Callahan se narodil v Londýně do rodiny, která nikdy neměla příliš mnoho peněz, ale rozhodně jim nechybělo ambicí. Jeho otec pracoval jako architekt a matka učila historii na střední škole. Adrian vyrůstal společně se svou mladší sestrou Eleanor a právě ona pro něj byla od dětství nejbližším člověkem. Byli naprosté protiklady. Zatímco Adrian byl klidný, přemýšlivý a od malička působil starší, než ve skutečnosti byl, Eleanor byla impulzivní, hlučná a dokázala ho přesvědčit téměř ke každé hlouposti. Od otce si Adrian vytvořil vztah k architektuře, designu a starým londýnským stavbám. Nikdy ale netoužil být architektem. Bavilo ho spíš přemýšlet nad tím, jak věci fungují jako celek. Už během studia ekonomie si přivydělával v menší designové firmě, kde se poprvé dostal k obchodní stránce návrhářství. Zjistil, že má talent nejen na čísla, ale především na lidi. Dokázal poznat, kdy někdo skutečně věří tomu, co dělá, a kdy pouze dobře prodává vlastní nápad. Do Thames Edge nastoupil krátce po třicítce. Tehdy šlo o relativně malou londýnskou návrhářskou firmu, která měla dobré jméno mezi odborníky, ale nedokázala se výrazněji prosadit. Adrian začínal jako člověk zodpovědný za obchod a strategii. Během několika let se mu podařilo získat několik zásadních klientů a dostat firmu i mimo britský trh. Když mu bylo třicet devět, stal se výkonným ředitelem. Právě v té době se mu začalo dařit téměř ve všem, na co sáhl. A právě tehdy se mu začal rozpadat osobní život. Ve dvaatřiceti se oženil s Claire, se kterou byl několik let před svatbou. Nebyla z jeho světa a možná právě proto ji miloval. Byla přímá, veselá a nikdy se k němu nechovala jako k někomu důležitému. Když Adrian začal rychle postupovat ve své kariéře, Claire byla jedním z prvních lidí, kteří ho upozorňovali, že se z něj pomalu stává člověk, který všechno měří výsledky. Adrian ji neposlouchal. Práce byla vždycky důležitá, ale po převzetí vedení Thames Edge se pro něj stala téměř posedlostí. Zůstával v kanceláři do noci, létal na schůzky, rušil dovolené a postupně začal být doma spíš hostem než manželem. Když se Claire rozhodla odejít, Adrian nejprve věřil, že jde jen o další problém, který lze vyřešit. Nabídl jí dovolenou, terapii, změnu práce, cokoliv, co by situaci „spravilo“. Claire mu tehdy řekla něco, co si Adrian dodnes pamatuje: že ona nepotřebuje, aby její manžel opravil jejich manželství. Potřebuje, aby v něm vůbec byl. Rozvedli se bez skandálu a zůstali v kontaktu. Adrian o ní nikdy nemluví špatně. Naopak, někde hluboko v sobě ví, že měla pravdu. O několik let později přišla událost, která jeho pohled na život změnila mnohem výrazněji. Jeho sestra Eleanor zemřela při autonehodě. Adrian se tu noc dozvěděl o nehodě jako jeden z prvních a dorazil do nemocnice dříve než zbytek rodiny. Eleanor po sobě zanechala patnáctiletého syna Olivera. Adrian se po její smrti stal člověkem, který Oliverovi zůstal nejblíž. Nikdy se nesnažil nahradit mu matku ani převzít roli otce. Přesto se z něj postupně stal někdo, komu Oliver volá, když potřebuje pomoc, peníze, radu nebo jen někoho, komu může říct, že jeho život stojí za nic. Právě Oliver je možná jediný člověk, který zná Adriana bez jeho společenské masky. Smrt Eleanor v něm ale zanechala i něco horšího. Pocit viny. Několik měsíců před její nehodou se pohádali kvůli tomu, že Adrian znovu zrušil společný víkend. Eleanor mu tehdy řekla, že jednoho dne zjistí, že má všechno, co chtěl, a nikoho, s kým by se o to mohl podělit. Adrian jí už nikdy nestihl odpovědět. Od té doby má zvláštní vztah k času. Nemá rád věty jako „někdy příště“ a pokud někomu slíbí, že přijde, snaží se svůj slib dodržet za každou cenu. Dnes je Adrian ve čtyřiceti osmi letech na vrcholu své kariéry. Thames Edge je úspěšná společnost a jeho jméno je v londýnském designérském prostředí dobře známé. Přesto se v posledních letech začíná ptát, jestli právě tohle opravdu chtěl. Nechce odejít z firmy a zároveň si nedokáže představit, že by v ní měl zůstat dalších dvacet let. Poprvé v životě má pocit, že před sebou nemá další jasný cíl. A to je pro člověka, který celý život stavěl svou identitu na tom, že vždycky ví, co bude dál, možná děsivější než jakákoli pracovní krize.