Anton Hugh
Rhodes

Minulost​

​

Anton se narodil v Detroitu do velmi spokojené rodiny. Tedy… v jistých mezích. Jako malý kluk trávil hodně času s matkou, neboť jeho otec neustále jezdil na nějaké mise a byl pořád pryč. V Detroitu žil přibližně do svých pěti let, než se rodina rozhodla přestěhovat do Washingtonu, D.C., takže měl aspoň svého otce blízko. Jak Anton rostl, otec začal být konečně více doma a samozřejmě svému jedinému synovi dopřával co nejtvrdší přednášky o chování. Někdy se dokonce zdálo, že nevychovává syna, ale vojáka, což vlastně nebylo daleko od pravdy. Anton to nikdy neměl snadné. Ve škole rozhodně patřil mezi odpadlíky, na které si každý s velkou radostí dovoloval, a on se nedokázal pořádně bránit. Zažil skoro ten nejhorší typ šikany, spolužáci na něm nešetřili. Mlátili ho naprosto bezdůvodně, topili ho v záchodové míse nebo mu kradli věci. Někdy to zašlo i do velkých extrémů, na které nedokázal vzpomínat. Když mu bylo třináct let, už to nesnesl, a proto spolykal hromadu prášků ve snaze vzít si život. Avšak nepodařilo se mu to — dostal se tak akorát na vypumpování žaludku a na rok musel chodit k psychiatrovi, což pro něj nebylo snadné. Nikdy nechtěl svými problémy zatěžovat svoji matku a u otce se bál, že bude vypadat jako srab, proto se do sebe hodně rychle uzavřel a odnaučil se říkat někomu svoje pocity. Ovšem jednoho dne, když se otec znovu vrátil domů, naučil svého syna pořádně se bránit, aby si už nikdy nesahal na život. Od té doby, kdykoliv bylo Antonovi ublíženo, vždycky se zvedl a hned někomu vrazil pěstí. Kdo ví, jestli náhodou neudělal i rekord ve zlomených nosech. V patnácti letech se všechno od základů změnilo. Když celá třída zjistila, že jeho otec byl povýšen na plukovníka, letitá šikana ze dne na den ustala. Nahradily ji hromadné nabídky přátelství, Anton však nedokázal přijmout ani jednu z nich. Těm lidem už zkrátka nevěřil. Po skončení základní školy zamířil rovnou na vojenskou střední školu. Chtěl udělat radost otci a vlastně to toužil i sám zkusit. Nové prostředí mu prospělo – šikana zmizela a on se konečně dokázal aspoň trochu rozmluvit. Našel si pár přátel, a dokonce i první dívku. Vztah s ní mu ale nakonec nevyšel, paradoxně kvůli jeho velkolepému gentlemanskému chování. Choval se k ní zkrátka až moc slušně. Rok před maturitou však zasáhla další z životních tragédií. Otec odjel na misi, ze které se už nikdy nevrátil; padl při ochraně své země. Otcova smrt Antona hluboce zasáhla a probudila v něm touhu pokračovat v jeho odkazu u Námořní pěchoty. Dokonce si udělal i letecké zkoušky, aby byl pro armádu co nejuniverzálnější. Pohled na padlé vojáky a vědomí, že otce nedokázal nikdo zachránit, v něm ale nakonec zažehly novou motivaci. Uvědomil si, že lidské životy nechce brát, ale zachraňovat. Armáda mu proto po maturitě umožnila vystudovat vojenskou medicínu. Do aktivní služby u mariňáků tak o několik let později nastoupil s hodností i lékařským diplomem v kapse – připraven riskovat krk pro své bratry ve zbrani přímo v první linii.Těch několik let bylo jeho nejlepším obdobím v životě. Konečně se někde cítil dobře a vítaný. Armáda pro něj zřejmě byla stvořená — ten adrenalin, strach, všechny možné pocity. Jediné, co mu vždycky dělalo problém, bylo poslouchání rozkazů. Ovšem i když dával jasně najevo, že je neposlouchá, vždycky všechno udělal správně. V pětadvaceti letech poznal skvělou partu vojáků. Byla to skupina, do které patřil taky. Byli si souzeni, všichni měli podobné povahy, rozuměli hloupým vtipům a byli pro sebe jako bratři. I když mu něco říkalo, že by se neměl tolik vázat, stejně to udělal, což se mu vymstilo. O dva roky později, když mu bylo sedmadvacet, se jeho život rozpadl na malé kousíčky. Jednoho večera, když jeho skupina jela v konvoji z úspěšné mise a všichni radostně slavili, byli přepadeni. Nepřátelé vyhodili konvoj do vzduchu. Někteří z jeho bratrů zemřeli přímo na místě, ty přeživší – včetně zraněného Antona – nepřátelé zajali. Následující měsíce v zajetí se staly jeho osobním peklem. Jako vojenský lékař byl pro nepřátele cennou kořistí. Chtěli od něj odpovědi – souřadnice základny, pozice jeho lidí a plány misí. Anton ale mlčel. Odplatou za jeho tvrdohlavost bylo brutální mučení, které na jeho těle zanechalo nesmazatelné stopy. Když z něj nedokázali dostat informace ani bitím, pokusili se ho zlomit tím nejkrutějším způsobem: pohřbili ho zaživa. Ty nekonečné hodiny v naprosté tmě a těsném prostoru pod zemí, kdy lapal po posledních zbytcích vzduchu, v něm navždy zakořenily těžkou klaustrofobii. Z pekla ho nakonec zachránila armádní operace, ale Anton už nikdy nebyl jako dřív. Do civilu odešel o čtyři roky později, v jedenatřiceti letech. Ve Spojených státech ho však všechno až příliš dusilo a neustále mu připomínalo jeho ztráty. Rozhodl se proto pro radikální řez – nechal minulost za oceánem a přestěhoval se do Evropy, přesněji do Londýna. V britské metropoli se rozhodl začít znovu a své špičkové lékařské schopnosti z válečného pole využít v místní nemocnici, kde dnes pracuje jako chirurg. Práce na sále, kde má vše pod kontrolou a v rukou drží lidské životy, se stala jeho novým posláním. Dnes je mu 43 let a pro své okolí je úspěšným, chladnokrevným profesionálem. Pod chirurgickým pláštěm je ale jeho tělo stále plné hlubokých jizev. Kvůli prožitému teroru trpí těžkým PTSD a nočními můrami, ze kterých se v londýnských nocích probouzí zalitý potem. Nedokáže snést jakékoliv nečekané doteky, protože v něm okamžitě spouštějí obranné reflexy z výslechů, a v podzemce či malých výtazích bojuje s ochromující klaustrofobií. Londýn mu dal nový start, ale stíny minulosti si nese s sebou.