Kaia Harlow

Minulost​

​

Kaia vyrostla v obyčejné londýnské rodině, která nikdy neměla hluboko do kapsy, ale zároveň si nemohla dovolit žít bezstarostně. Od rodičů si odnesla hlavně pracovitost, praktičnost a přesvědčení, že člověk by se v životě měl umět postarat sám o sebe. Od dětství jí dělal společnost také její starší bratr. Když byla malá, byli si velmi blízcí a Kaia k němu vzhlížela. Byl pro ni člověkem, za kterým mohla přijít téměř s čímkoliv. Hlavním bodem jejího dětství, který ovlivnil zbytek jejího života, byl diabetes, který jí diagnostikovali. A přestože se jí rodiče snažili být oporou, Kaia od malička nesnášela pocit, že se na ni ostatní dívají jako na někoho křehkého. Naučila se proto starat o svou nemoc sama a postupně si vytvořila silnou potřebu nezávislosti. Ne vždy to ale vychází tak, jak by si přála. V pozdějších letech poznala muže, který byl zpočátku přesně tím typem člověka, který ji přitahoval – sebevědomý, charismatický, vtipný. Vedle něj se cítila chtěná a výjimečná, jenže postupem času začala jeho pozornost přerůstat v kontrolu. Zajímalo ho, s kým si píše, kam chodí, proč se vrací pozdě domů a proč má na sobě určité oblečení. Hádky byly čím dál častější a jeho chování agresivnější. Několikrát ji chytil, strčil do ní nebo jí bránil odejít, přičemž potom následovaly omluvy, sliby a chvíle, kdy byl zase milým mužem, do kterého se zamilovala. Znovu a znovu. Mezitím se Kaia stále více uzavírala do sebe. Její bratr byl pryč, o tom, co se dělo, nedokázala mluvit s rodiči a před přáteli se styděla přiznat, že se nechává držet ve vztahu, který jí ubližuje. Všechno proto dusila v sobě a postupně se naučila žít s tím, že některé věci je jednodušší neříkat vůbec. Dělala chyby, na které nebyla pyšná, a jednou z nich byl i úlet, který měl být jen zoufalým útěkem od všeho, co se v jejím životě nahromadilo. Kvůli alkoholu si z toho večera pamatovala jen některé útržky. Na onoho muže neměla kontakt a vlastně ani pořádně nevěděla, kdo to byl. Přesto se jí ten člověk začal vracet do myšlenek častěji, než by si chtěla přiznat. Možná ne proto, že by se naivně zamilovala, ale proto, že byla zvědavá, i přes to, že to byla chyba, nebylo to nic, čeho by litovala. Podlehla jeho chování, o kterém si nechávala zdát, když její vztah nebyl zrovna zalitý sluncem. Právě tahle noc se nakonec stala jedním z momentů, které ji donutily uvědomit si, že takhle dál žít nechce. Ze začarovaného kruhu ubližování, omluv a falešné lásky se jí podařilo vystoupit. Když se její bratr později vrátil, Kaia už nebyla tou mladší sestrou, kterou si pamatoval. Doba, během které se potýkala se svými problémy sama, se na ní podepsala. Jejich dřívější blízkost se postupně vytratila a mezi nimi vznikla zvláštní vzdálenost, kterou ani jeden z nich pořádně neuměl pojmenovat. Kaia mu nikdy neřekla, čím si prošla. Ne proto, že by mu nevěřila, ale protože si už příliš zvykla všechno držet v sobě. Po rozchodu se snažila působit, že je naprosto v pořádku, ale uvnitř byla vyčerpaná, naštvaná a především zklamaná sama ze sebe. Svou minulost však nevytahovala. Nikdy. Před nikým. To, co se stalo, zavřela hluboko v sobě a rozhodla se, že tam to také zůstane. Bylo to její malé temné tajemství, o kterém neměl nikdo vědět – dokud se jednoho dne někdo nebo něco nepokusí tu pečlivě zavřenou skříňku znovu otevřít.