Jiayan "Lindy“
Anderson

Minulost​

​

Jiayanův život by se dal připodobnit k jízdě na horské dráze. Jde to nahoru a dolů a on se jím pohybuje napříč děsivou rychlostí. Jiayan se narodil v Šanghaji svobodné matce Xinyan a muži, který očividně za nic moc nestál. Ze svého života v Číně si ale nic moc nepamatuje, protože ho už jako malého jeho maminka vzala a kvůli práci se s ním přestěhovala do Londýna. Byli – a stále jsou – dobře finančně zaopatření, takže jediné, čím by v útlém dětství mohl strádat, byla snad jen matčina přítomnost, jejíž absenci mu vždy hojně vynahrazovala, když se vrátila domů a převzala ho z rukou chůvy. Brzy nato se stal součástí jeho života Carter. Jiayan si v podstatě nepamatuje na dobu, kdy by nepatřil do jejich rodiny a nevnímal ho jako svého otce. Při jejich svatbě jim nesl prstýnky. Společně vytvořila tato trojice harmonickou a láskyplnou rodinu, ve které mohl Jiayan beze studu objevovat, co ho bavilo. Xinyan, poznamenaná přísnou výchovou svých vlastních rodičů, zvolila jiný přístup k rozvíjení charakteru a talentů svého syna, a i když se nedá říct, že by žádné mantinely neměl, pravidla v jejich domě byla značně uvolněnější. Na druhou stranu, nikdy nebyl problémový kluk, který by se pouštěl do rvaček, nebo moc odmlouval, a i když by se nedal popsat jako akademický zázrak, hloupý taky nebyl. Spíš roztěkaný, učení ho moc nebavilo. Zato pohybově a hudebně nadaný byl ažaž. Highlightem jeho dní byly taneční kroužky, kde mohl vybít svoji energii, a lekce zpěvu a her na nejrůznější hudební nástroje, kde se dokázal zase doopravdy soustředit. Díky podpoře rodičů mezi nimi nikdy nevznikla propast nesnášenlivosti a nedůvěry, ani v těch příšerných puberťáckých letech. Jeho dětství se ovšem neobešlo bez šikany kvůli tomu, jak vypadal. Nejen proto, že je „šikmooký“, ale taky proto, že už v útlém věku vypadal jako holka. A navrch toho si ještě vybral „holčičí“ jméno, Lindy, kterým se představoval místo svého čínského jména. Prošel si obdobím, kdy si zkrátil vlasy a začal se oblékat více jako kluk, vyzkoušel i jiná anglická jména, která by víc seděla klukovi, ale nic z toho nepůsobilo správně. Stejně tak nepůsobilo správně ani to, že by se mu líbily holky… Samozřejmě, to nebylo něco, čím by se mohl nějak pyšnit. Už tak si z něj dělali srandu z tolika dalších důvodů, nechtěl jim dát do rukou ještě další zbraně. Ale jeho rodiče to věděli v podstatě okamžitě, co si uvědomil, že je gay. Jeho hluboká láska k tanci a hudbě a nepopiratelný talent, který v těchto disciplínách projevoval, neprošel bez povšimnutí, a nakonec ho ve čtrnácti letech zavedl do Koreje, kde pod nejmenovanou agenturou trénoval, aby jednoho dne debutoval v chlapecké skupině a stal se populárním idolem. Jenže jeho čas nepřicházel. Obětoval roky, krev, pot a slzy, nekonečné hodiny strávené tréninkem a lekcemi zpěvu, přišel o osobní život, o nejbližšího přítele – jen aby mu nakonec řekli, že na to nemá. A tak odešel. Ale nevzdal to. Rozhodl se, že to zvládne na vlastní pěst. Prosadí se. Ale předtím chtěl prozkoumat své kořeny, a tak poslední dva roky cestoval po Číně, učil se tradiční tance i hru na nejrůznější nástroje, sbíral inspiraci, nasával vůně a chutě své kultury, odhodlán užít všeho, co se zde naučil do své budoucí tvorby. A když nedělal tohle, vymetal kluby a bary, poznával lidi, miloval a byl milován na jednu noc a užíval si života plnými doušky. Nezapomínal se přitom věnovat své kariéře, nahrávat hudbu, tančit, přidávat příspěvky na sociální sítě. Dělal všechno naráz, byl nezastavitelný – občas zmizel, jen aby se zase objevil s novým přírůstkem do své diskografie. Do Londýna se za tu dobu vracel sporadicky a vždy nakrátko, a ještě neví, jak dlouho zůstane tentokrát. Je ale připraven tomu dát všechno.