Peregrine „Perry“
Vane

Minulost​

​

Narodil se do rodiny pevně spjaté s prestižní královskou jízdou (Household Cavalry), která má svou základnu přímo ve Windsoru. Jeho otec sloužil jako plukovník u Life Guards, což znamenalo jediné - Peregrinovo dětství podléhalo přísnému armádnímu režimu. Doma fungoval nekompromisní řád. Zatímco ostatní děti běhaly po hřištích, Peregrine trávil volné dny s otcem ve stájích nebo na dlouhých pochodech windsorským parkem. Učil se starat o koně i o výstroj, piloval správné držení těla a poslouchal rozkazy bez odmlouvání. Nikdy si nestěžoval - pro malého chlapce to tehdy byla normální součást života.

V jedenácti letech přišel první velký test. Otec rozhodl, že syn nepůjde na běžnou státní školu, ale na slavnou Eton College - nejprestižnější internátní školu v zemi, ležící hned za řekou Temží. Pro rodinu vojáka z povolání však bylo školné astronomické. Peregrine musel uspět u extrémně náročných zkoušek na královské stipendium (King's Scholarship). Celý rok před nimi prožil v neustálém drilu a obrovském stresu. Zatímco jeho vrstevníci si užívali venku, on seděl nad latinskou gramatikou, matematikou a dějepisnými texty. Zkoušky nakonec zvládl, i když ho to psychicky naprosto vyčerpalo.

Nástup na Eton byl pro jedenáctiletého kluka šokem. Ocitl se ve světě spolužáků, kteří nosili na míru šité fraky a jejichž otcové vlastnili ropné vrty nebo seděli ve Sněmovně lordů. On byl „jen“ synem plukovníka. Rychle pochopil, že v tomhle prostředí ho nikdo litovat nebude. Aby si získal respekt a ochránil se před šikanou ze strany urozenějších chlapců, vybudoval si neprůstřelnou masku. Naučil se perfektně skrývat jakékoli emoce či nejistotu.

Během dospívání se vypracoval v jednu z nejvýraznějších osobností ročníku. Vstoupil do elitního veslařského klubu a tréninky za mrazivých svítání na řece z něj zformovaly tvrdého chlapa s obrovskou fyzickou výdrží. Jako „stroke“ - veslař, který udává tempo celé lodi - se naučil, jak donutit ostatní pracovat na absolutní hranici sil. Zároveň zjistil, že slova mohou být stejně silná jako zbraně, a přidal se k debatnímu klubu. Tam si osvojil základy politické strategie - naučil se číst mezi řádky, odhadnout slabost protivníka a chladnokrevně vyjednávat. V sedmnácti letech ho zvolili do Popu, prestižního klubu nejvlivnějších studentů, kteří na škole pomáhali udržovat pořádek. Zároveň vedl školní armádní kadety. Když na Eton zavítala královská rodina, byl to právě Peregrine, kdo je provázel a podával jim oficiální hlášení.

V osmnácti letech byla jeho cesta jasná, nastoupil na Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu. Díky drilu z dětství a kondici z veslování prošel výcvikem jako nejlepší kadet ročníku, za což získal prestižní Meč cti (Sword of Honour). Následně nastoupil jako poručík k elitnímu pluku Scots Guards (Skotská garda). V hodnostech stoupal rychle. V pětadvaceti letech už byl kapitánem a velel vlastní pěší četě, se kterou absolvoval dvě ostrá nasazení v zahraničí.

Během jedné noční patroly v pouštní oblasti se však jeho jednotka dostala do těžké léčky. Při pokusu krýt ústup zraněného desátníka Peregrine šlápl na skryté improvizované výbušné zařízení (IED). Výbuch mu okamžitě roztříštil pravý kotník a holeň, zatímco žhavá kovová střepina ho zasáhla přímo do krku. O pouhé milimetry minula krční tepnu. V polní nemocnici mu museli nohu pod kolenem amputovat a narychlo zašít krk. Přežil, ale odnesl si chybějící končetinu a drsnou jizvu.

Následoval rok tvrdé dřiny v rehabilitačním centru Headley Court. Peregrine se naučil žít se špičkovou bionickou protézou z uhlíkových vláken. Dnes už chodí tak dokonale, že na první pohled nikdo nepozná, že mu chybí noha.

Návrat do první linie byl sice vyloučený, ale armáda o tak talentovaného důstojníka nechtěla přijít. Palác si ho vyžádal na prestižní pozici Equerryho (královského pobočníka) pro mladého prince. Peregrine se vrátil domů do Windsoru a Londýna a stal se princovým stínem. Organizoval minutu po minutě jeho den, spravoval jeho uniformy a dohlížel na absolutní bezpečnost a protokol. Během dvou let si královská rodina uvědomila, že tento mladý kapitán má nejen bezchybné etonské chování, ale především vzácnou vlastnost - dokáže jim říct pravdu přímo do očí. Když mu vojenská služba v paláci skončila a měl se vrátit k administrativní práci na Ministerstvu obrany, královská rodina zasáhla. Nabídla mu, aby z armády odešel a stal se civilním tajemníkem.

Dnes je mu třicet let. Jako asistent soukromého tajemníka pracuje v samém srdci monarchie. Na osobní život mu sice nezbývá téměř žádný čas, ale v této náročné roli našel nový smysl života a je v ní skutečně šťastný.