​

Pro Thomase to bylo jedno z nejtěžších období jeho života. Ze dne na den přišel o něco, co pro něj nebylo jen zaměstnáním, ale celým jeho životem. Automobilům zasvětil téměř všechno a závodění pro něj představovalo svobodu, kterou nikde jinde necítil. Najednou byl odkázaný na dlouhou rehabilitaci a musel se smířit s tím, že už nikdy nebude sedět za volantem závodního vozu tak jako dříve. Nejhorší pro něj však nebyla samotná bolest, ale pocit, že přišel o svou budoucnost.

V té době mu pomohl jeho otec. Ačkoliv Philip nikdy neschvaloval Thomasovu závodní kariéru, stále byl jeho synem a zároveň jediným dědicem rodinného jména i majetku. Díky svým kontaktům v britských podnikatelských kruzích mu dokázal zajistit schůzku s několika lidmi z vedení Aston Martinu. Thomas tehdy očekával, že mu otec opět jen připomene, jakou má v životě povinnost, místo toho mu však nabídl možnost začít úplně od začátku.

Thomas nastoupil do Aston Martinu jako prodejce automobilů. Pro někoho s jeho původem to mohlo působit jako zvláštní rozhodnutí, protože mohl bez problémů získat mnohem pohodlnější místo. On sám však trval na tom, že nechce žádnou kancelář ani pozici vytvořenou jen proto, aby měl práci. Chtěl začít odspodu a poznat společnost z druhé strany. První měsíce tak trávil mezi zákazníky, předváděl automobily, učil se dokonale znát každý model a především se učil, jak lidé přemýšlejí při rozhodování o koupi vozu.

Brzy se ukázalo, že má pro obchod mimořádný cit. Thomas dokázal během několika minut odhadnout člověka, který před ním seděl, a přizpůsobit mu své jednání. Nebyl vtíravý ani nepříjemně přesvědčivý. Naopak působil důvěryhodně a dokázal v zákazníkovi vzbudit pocit, že mu skutečně radí, nikoliv pouze prodává automobil. Jeho výsledky začaly mluvit samy za sebe a lidé ve vedení si ho začali všímat.

Thomas se tak postupně přesunul z prodeje do obchodního oddělení, později do managementu a následně začal pracovat na strategických projektech společnosti. Jeho zkušenosti ze závodění mu paradoxně pomohly více, než si původně dokázal představit. Rozuměl automobilům, jejich technice i lidem, kteří za nimi stáli, ale zároveň chápal, že úspěšná značka nemůže stát pouze na rychlých vozech. Musela mít příběh, prestiž a především budoucnost.

Mezitím se však začal pomalu měnit jeho život doma.

Po narození Charlotte se Thomas snažil být tím nejlepším otcem, jakým mohl. Přestože měl kvůli práci stále méně času, pro svou dceru by udělal téměř cokoliv. Charlotte byla od začátku jeho malou princeznou a Thomas ji tímto způsobem také vychovával. Rozmazloval ji dárky, brával ji na výlety, kdykoliv to jeho pracovní program dovolil, a nikdy jí nedokázal říct ne, pokud šlo o něco, co jí mohlo udělat radost. Když měla něco důležitého ve škole, snažil se být u toho, a pokud nemohl osobně, vždy jí zavolal.

S Eleanor to však postupně začínalo skřípat. Thomas si dlouho namlouval, že za jejich problémy může především jeho pracovní vytížení. Vracel se domů pozdě, často cestoval a velkou část svého života trávil mimo rodinu. Jenže ani ve chvílích, kdy se snažil svůj čas věnovat Eleanor, neměl pocit, že by o něj skutečně stála. Z jejich společných rozhovorů se pomalu vytrácela blízkost, doteky se stávaly vzácností a večery, které kdysi trávili spolu, začali trávit každý po svém.

Thomas se několikrát snažil jejich vztah zachránit. Zval Eleanor na večeře, plánoval společné dovolené a snažil se jí připomínat dobu, kdy spolu byli šťastní. Čím více se však snažil, tím více měl pocit, že se snaží sám. Postupem času proto přestal.

Když se jim narodil syn, James,  Thomas doufal, že příchod dalšího dítěte jejich rodinu znovu spojí. Byl šťastný, že se konečně dočkal syna, kterého si tolik přál, ale vztah mezi nimi se nikdy nevyvinul tak přirozeně jako jeho vztah s Charlotte. Thomas syna miloval, o tom nebylo pochyb, jen k němu přistupoval mnohem přísněji.

Možná v něm nevědomky viděl sám sebe.

Chtěl, aby byl jeho syn chytrý, disciplinovaný, úspěšný a aby dokázal něco velkého. Jenže čím větší nároky na něj Thomas kladl, tím více se mu syn vzdaloval. Zatímco Charlotte dokázala otce okouzlit jediným úsměvem, James měl často pocit, že ať udělá cokoliv, nikdy to nebude dost dobré. Thomas si svůj přístup dlouho neuvědomoval. Byl přesvědčený, že ho pouze připravuje na život a chce pro něj to nejlepší.

Mezi otcem a synem tak postupně vznikla určitá rivalita. Thomas se snažil syna vést stejným způsobem, jakým byl veden on sám svým otcem, jenže nepochopil jednu zásadní věc. To, co on vnímal jako motivaci, jeho syn vnímal jako neustálou kritiku.

Charlotte mezitím zůstávala Thomasovou slabinou. Dokázala si od něj vyžádat téměř cokoliv a Thomas jí to většinou splnil. Možná právě proto, že v ní viděl dítě, kterému chtěl dát všechno, co sám jako malý neměl. A možná také proto, že si skrze ni částečně kompenzoval všechno, co se mu nedařilo v manželství.

Thomasova kariéra mezitím rostla raketovým tempem.

Z obchodního oddělení se dostal do vyššího managementu, převzal zodpovědnost za několik významných projektů a začal cestovat po celém světě. Díky svým schopnostem, zkušenostem a kontaktům se postupně stal jedním z nejvlivnějších lidí uvnitř společnosti. Tentokrát už mu nepomáhalo pouze jméno Russellů. Lidé ho respektovali kvůli výsledkům, které dokázal přinášet.

Když se po letech dostal až do nejvyššího vedení a následně byl jmenován CEO Aston Martinu, byl to pro něj okamžik, na který nikdy nezapomene. Muž, který kdysi seděl v závodním voze a myslel si, že jeho kariéra skončila ve dvaatřiceti letech, se najednou ocitl v čele jedné z nejvýznamnějších britských automobilových značek.

Jeho otec byl na něj poprvé po mnoha letech skutečně hrdý.

Thomas však v té době už nebyl stejným mužem jako před lety. Úspěch mu přinesl všechno, o co celý život usiloval, ale zároveň od něj něco vzal. Práce se postupně stala místem, kde se cítil potřebný a důležitý. Čím horší byl jeho vztah s Eleanor, tím více času trávil v kanceláři. A se svými milenci, kteří mu dali to, co mu Eleanor odpírala. Lásku. Navenek však jejich manželství stále vypadalo dokonale.

Russellovi byli přesně tím párem, který měl být na fotografiích společně. Aristokratický původ, dvě děti, úspěšný podnikatel a elegantní manželka, která byla jako Popelka. Účastnili se společenských večírků, charitativních akcí a důležitých událostí a před ostatními působili jako sehraná rodina.

Jen doma už mezi nimi téměř nic nezůstávalo.

Thomas měl pocit, že Eleanor nezajímá, kde byl, jak se měl nebo co pro něj znamenalo být v čele Aston Martinu. Ona zase postupně začala vnímat Thomase spíše jako člověka, který je neustále někde pryč, než jako svého manžela. Trávila hodiny na nákupech a v obchodních centrech, kde probírala drby se svými kamarádkami. Thomas jí to nikdy pořádně nevyčetl. Možná proto, že někde hluboko uvnitř věděl, že ani on už nebyl mužem, kterého si kdysi vzala. Přesto zůstávali spolu. Kvůli dětem. Kvůli rodině. Kvůli společné historii. A také kvůli obrazu dokonalého života, který si za desítky let vybudovali.

A pak se v Thomasově životě objevila Stacy. Nejdříve si namlouval, že jde pouze o nevinné rozptýlení. Někoho, s kým může na chvíli zapomenout na svou práci, manželství a všechny povinnosti, které na něj celý život doléhaly. Jenže Stacy mu dala něco, co doma už dlouho necítil - opravdový zájem. A Thomas si poprvé po dlouhé době připadal jako muž, kterého si někdo skutečně všímá. Cítil se s ní tak, jak se kdysi cítil na začátku vztahu s Eleanor. Mimo Stacy si poměrně dlouho udržuje milostný vztah i s jedním mužem, který ho okouzlil svým charismatem. Jeho žena o ničem neví a on je rád, že to tak taky zůstane. Na dovolené s ním jezdí buď jeho milenec a nebo sem tam Stacy, které se snaží věnovat svůj volný čas.

V pětapadesáti letech tak Thomas stojí na vrcholu své kariéry, má za sebou život, který by mu mohl závidět téměř kdokoliv, dvě děti, manželku, staré aristokratické jméno a jednu z nejprestižnějších pozic v britském automobilovém průmyslu.