Charakteristika
Ty, co znají jeho sourozence, jistě překvapí, že se Derrick pohybuje s klidnou důstojností muže, který zná své místo ve světě, že se nedožaduje pozornosti, jakmile vstoupí do místnosti a že jméno Lannister nenosí jako meč, ale naopak jako brnění – praktické, nezbytné a nošené hlavně pro dobro druhých než pro sebe sama.
Chybí mu ostrá lstivost jeho příbuzných, talent pro intriky nebo touha po moci, která jako by procházela celým rodem jako zlaté žíly ve skále. Nikdy se tak necítil dobře v mramorových sálech Casterlyovy skály, jejich pozlacený přepych dusil jeho ducha, který dával přednost písku vojenského tábora a meči v ruce. Své působení ve funkci správce tak snášel se zatnutými zuby a plnil své úkoly s pečlivostí člověka, který si nikdy nedovolí vyhnout se povinnosti, ať už se mu zdá jakkoli nevhodná.
Ani rytířství pro něj není o oslavných písních a o turnajích, ale právě o povinnosti, kterou je třeba dodržovat i v malých, neviditelných chvílích – ve vlídném slovu vojákovi, který ošetřuje svou zbraň, ve spravedlivém souboji a rychlé smrti uštědřené silnou rukou, v nestranném rozsudku.
Ruku v ruce s těmito vlastnostmi, tak jde i jistá tvrdohlavost, jež se projevuje skoro jako bezohledné přesdvědčení, že určité věci musí dělat on sám a nestačí, že se na opevnění dojede podívat někdo jiný a že mu muži z hlídky podají hlášení. Úkoly Derrick deleguje jen stěží. A ještě o to hůř odpočívá.
Sám na sebe má nároky, které nejsou zrovna malé. Nicméně tuto milou vlastnost dopřává i svému okolí – každému však přesně tou měrou, která mu náleží.
Tím největším stínem na jeho duši a tou největší prohrou je ztráta mužů na Ohnivém poli. Co na tom, kdo je vedl a proč. Nesli jejich barvy a zasloužili si dobrou, čestnou smrt. Derrick sice nebyl hlavou rodu, ale mnoho z nich cvičil a mnoho z nich znal jménem, a tak měl přirozeně pocit, že jsou jeho; ne ve smyslu, že by mu patřili, ale že on patřil k nim – jako bratr. O této události tak Derrick takřka nemluví, vlastně vůbec a ten, kdo se před ním odvážil o tom mluvit, nikdy nedopadl dobře.
Minulost
Jako třetí a nejmladší syn nebyl Derrick nijak důležitý a pro schopnosti a význam svých bratrů mezi nimi v dětství ani nijak nevynikal. Při zpětném pohledu by se vlastně mnohým zdálo, že se zkrátka jednoho dne objevil bratrům za zády; zplavený a zaprášený po vyčerpávající jízdě, se rty roztaženými v pyšném úsměvu, protože byl konečně pasován na rytíře. Příliš by se přitom nemýlili. Urostlý mladík byl zkrátka tak trochu zapomenutým synem, dítětem, které víc patřilo pod bedlivý dohled ostřílených mistrů ve zbrani než k šlechtickému stolu a své rodině.
Za své dospívání se stal panošem hned dvou zcela výjimečných mužů; lorda Swifta, jež byl za svého mládí jedním z nejlepších šermířů a po jeho skonu lorda Lefforda, který ho už ve svém vyšším věku nemohl cvičit v umění boje, ale za to mu předal vše, co věděl o umění války. V obou rodech měl Derrick také najít i svou budoucí ženu, ale z obou sňatků nakonec sešlo. Jednou kvůli politickým neshodám, způsobených smrtí jeho otce, a podruhé kvůli neochotě nevěsty. Třetí nabídka nikdy nepřišla; koneckonců, kdo by dal svou dceru muži, který by nikdy nezdědil půdu ani titul?
Přesto se Derrick ke své rodině vrátil s jizvami na rukou a hlavou plnou praktických znalostí pyšnější, než kdyby získal kteroukoliv z těch žen. A protože už nebylo otce, kterému by mohl dokázat, čeho je schopný, stal se pro něj touto figurou právě Loren.
Následující léta byla v Derrickově životě klidnější kapitolou, i když neméně formativní. Zůstal v Casterlyově skále a neochvějně sloužil své rodině. Svůj čas trávil vedením výcviku a tichou přípravou na to, co může přijít… a pak se všechna jeho snaha a roky odané služby proměnily v popel. Ztratil svého bratra, ke kterému shlížel, dobré přátelé a svou hrdost. Nebýt povinnosti a rázných slov těch, kteří mu v jeho okolí připomínali, že je ho v západních zemích zapotřebí, Derrick by Skálu opustil. Oblékl by si černý plášť a zmizel by na dalekém severu. To ovšem nemohl, a tak Derrick udělal první ústupek zásadám, které mu byly tak drahé. Sundal si plášť, udeřil nového pána Casterlyovy skály, muže, který zaujal místo jeho bratra, a pomohl mu na nohy, jak by to udělal každý správný rytíř.
Na Casterlyově skále pak zůstal sám. Marren zmizel do nového hlavního města i se svou rodinou a na Derricka zbyla nechtěná funkce správce; role, ke které se nenarodil a pro kterou se nehodil. Poprvé si tak za všechny ty roky oddechl až ve chvíli, kdy ho bratr poslal do Říčního kraje.
Rodina
Starší bratři - Loren a Marren Lannister
Loren
Loren je pro Derricka odjakživa hádankou, kterou nikdy nedokázal zcela rozluštit. Už jako dítě cítil odstup, který ho od staršího bratra dělil – ne chladný, ale spíše neproniknutelný. A i když se Derrick stal rytířem a mužem, ten odstup zůstal. Nikdy k němu nenavázal takový vztah, jaký měl k Marrenovi, a přesto k Lorenovi chová úctu, jakou by nevěnoval nikomu jinému. Bratrovi by to samozřejmě nikdy neřekl, ale čas od času ho hlodá výčitka a pocit vinny, že bratr ztratil svůj titul.
Marren
K mladšímu z dvojčat měl Derrick už od dětství vřelejší vztah, přesně takový, jaký byste čekali od dvou bratrů. Chová k němu obdiv za jeho schopnost dosáhnout svých cílů bez jediného kroku na bitevním poli a obdivuje jeho inteligenci i jeho odhodlání – jen kdyby k tomu používal víc čestné (rozumějte rytířské) prostředky