Charakteristika
Ve stínech prastarých dubů Temného Dolu, kde vítr šeptá staré zkazky o cti a zradě, vyrůstá muž, který se s takovými slovy příliš nezdržuje. Ser Mathiss Darklyn je dědicem jména, které bývalo vyslovováno s respektem i bázní dnes možná už jen s nostalgií. Ale on sám? On ví, že svět si nezaslouží pokoru. Jen sílu, drzost a schopnost přežít mezi tesáky, které se tváří jako úsměvy.
Mathiss se narodil do světa hedvábí, oceli a příběhů o slavných předcích. Jeho dětství bylo prošpikováno rytířskými turnaji, při kterých se mu lesk přilbic jevil krásnější než hvězdy. Učil se u mistrů z Východozemí i boji podél hranic, a brzy začalo být jasné, že v rukou svírá meč s větší jistotou než své vlastní pocity. Technika, elegance, zabijácká přesnost vše v něm žije. Ser Mathiss je rytířem každým coulem. A zároveň vším, co rytířem být nemá.
Jeho povaha? Výbušná směs arogance a sebedůvěry, přičemž ani jedno není hrané. Věří, že je stvořen pro víc než jen následování pravidel. Dívá se na svět jako na kolbiště, kde se nehraje na čest, ale na výhru. A pokud při tom někoho pošlape bude to ještě s grácií. Pro Mathisse je důležité jediné: být viděn, být slyšen, být zapamatován. Ne z lásky ale z moci. Když vstoupí do síně, je v ní rázem méně vzduchu a více očekávání.
A přesto nebo možná právě proto je milován i nenáviděn. Sluha by za něj zemřel, ale jen když se nikdo nedívá. Dvorní dámy se smějí jeho poznámkám, i když někdy netuší, jestli byly urážlivé nebo flirtující. Vojáci ho následují s jistotou, protože ve chvílích, kdy jde do tuhého, Mathiss není jen zpupný mladík je smrtící klid. V boji nemá srdce jen záměr. A meč. Mathiss miluje víno. Skutečně miluje. Ne jako povrchní radovánku, ale jako životní filozofii. Červené z Arboru, těžké zlato z Lannisportu, kořeněné víno z Essosu vyzná se. Ochutnává, pije, hodnotí. Je schopen strávit hodinu v debatě o buketu a dochuti ale stejně tak rozbije láhev o hlavu opilce, který mu stojí v cestě. V jeho ložnici je vždy několik karaf a z nich málokdy zbyde ráno jediná.
A co ženy? Mathiss je zbožňuje. Každou jinak. Urozené slečny kvůli jejich hrdé nevinnosti, kurtizány pro jejich umění potěšit, služky pro jejich oddanost a upřímnost. Je to sběratel doteků a vášní. Věří, že krása je pomíjivá a právě proto ji třeba uchopit. Některé ženy ho proklínají, jiné ho stále tajně milují. Nikdy si je nezavazuje sliby jen přítomností. A to někdy stačí.
Ještě víc než víno a ženy však miluje turnaje. To je aréna, kde se spojuje vše, co Mathiss je. Pozornost davu, kov na kov, krev na zemi, pohledy soupeřů i dam – to je jeho hřiště. Tam se směje, tam vítězí, tam padá do bahna jen proto, aby vstal s úsměvem. A čím více lidí ho sleduje, tím víc je to hra pro něj. Jednou v Harrenhalu, jednou v Králově přístavišti, jindy v Turnajovém městě všude tam zanechal jizvy. Na tělech i na egu.
A přece není to zlý člověk. Nezabíjí pro radost, nemučí pro potěchu, netouží po krvi. Je jen sobecký, tvrdohlavý, pyšný. Věří, že věrnost je silnější než čest, že rodina je důležitější než pravidla. A především: že být lordem znamená umět vládnout ne líbit se. Miluje svého otce, i když si často nerozumějí. Jeho matce by nikdy neodporoval nahlas ale přesto žije jinak, než by si přála. V hloubi duše je však cosi, co Mathiss nikdy nevysloví. Pochybnost. Tiché tušení, že jeho život je zatím jen představení. Že skutečné zkoušky teprve přijdou. Možná jednou bude muset čelit válce, zradě, nebo volbě, která nebude mít správné řešení. A tehdy.. tehdy se ukáže, co v něm skutečně je. Zda bude skutečně tím, čím se snaží vypadat. Nebo jen chlapcem, co si hrál na lorda.
Mathiss Darklyn je statný muž kolem dvaadvaceti let s drsnou krásou a výrazem plným sebejistoty. Má ostře řezané rysy, pronikavé modré oči a tmavé, mírně vlnité vlasy, které nosí trochu rozcuchané jako by mu vítr často hrával do tváře. Jeho tělo je vytrénované a pevné, s širokými rameny a svalnatou postavou, která naznačuje mnoho hodin strávených v boji i na turnajích. Jeho pohled je někdy ledový, jindy výzvěplný, s nádechem nezkrotné odvahy a arogance, která ale neklame v něm je skutečná síla a smrtící přesnost.
Minulost
V temných údolích Temného Dolu, kde se stíny vkrádají mezi kmeny prastarých dubů a kamenné hradby šeptají paměť dávných časů, se zrodil Ser Mathiss Darklyn jméno, které si svět bude pamatovat, ať už v hněvu nebo v obdivu.
Byl to podzimní den, když Bella ze Stauntonu, krásná a křehká lady, porodila svého prvorozeného. Oheň v krbu zářil, zatímco venku pršelo, a vítr bičoval věže Temného Dolu. Ormund Darklyn, pán této nevlídné tvrze, přijal narození syna se směsí pýchy a odhodlání. Věděl, že chlapec ponese tíhu rodu, jehož sláva upadla do šera minulosti. Mathiss se měl stát tou pochodní, která znovu zažehne jejich jméno.
Bella zemřela, když bylo Mathissovi osm. Šeptalo se, že to byla nemoc, ale někdo tvrdil, že to byla zlomená duše. Milovala své syny, ale svět Temného Dolu ji dusil. Mathiss si ji pamatoval jako vonící po jasmínu a s úsměvem, který nikdy netrval dlouho. Smrt matky v něm něco zlomila ne do slabosti, ale do tvrdosti. Slzy pohřbil hluboko a na povrchu zůstala jen ocel.
Mathiss vyrůstal se dvěma bratry. Lorent, o rok mladší, byl vždy tichý, ušlechtilý a s knihou v ruce. Vysoký jako jilm a silný jako býk, ale neochotný vztáhnout ruku. Byl to učenec v těle válečníka výsměch snům jejich otce. Mathiss s ním často vedl debaty, někdy prudké, ale nikdy kruté. Respektoval Lorenta, i když ho nechápal. Když Lorent oznámil, že odejde do Starého města studovat za mistra, Mathiss jen přikývl. "Budeš-li pánem slov, buď aspoň pravdomluvný," řekl mu na rozloučenou.
Robin, nejmladší, byl jiný. Meč byl jeho modlitbou, a pohled jeho očí hluboký a soustředěný prozrazoval touhu po dokonalosti. Temný Robin mu říkali, protože se smál zřídka a bojoval s krásou smrti. Mathiss v něm viděl nebezpečí i potenciál. V turnajích zářil, v šeru chrámu držel jazyk. Mathiss jej považoval za ideál, který sám odmítl rytíř čistý, téměř pohádkový. Mathiss byl jiný. Od mládí směřoval k meči a slávě, ne kvůli cti, ale kvůli moci. Věřil, že čest je převlek pro slabost. Učil se u nejlepších – v Dolním království, v Králově přístavišti i u divokých válečníků z Bouřlivých krajin. V šestnácti porazil v souboji rytíře dvakrát staršího. V osmnácti už nosil stříbrný plášť s temnou růží znak rodu Darklynů, který kdysi býval symbolem pýchy a hrůzy.
Pověsti ho předcházely. Jednou říkalo se spal s manželkou turnajového soupeře a druhý den ho s úsměvem porazil v klání. V Lannisportu prý donutil uraženého lorda vypít víno z vlastní boty. A v Turnaji krále Aegona vyhrál dvě disciplíny a zmizel s třemi dámami do noci nikdo neví kam, jen že ráno byl jeho stan prázdný a sluhové usínali u žhavých uhlíků s pohmožděninami na krku i hrdosti.
Ale Mathiss nikdy nezabil bez důvodu. A když se rozhodl, neptal se. V boji byl jako vichřice. Technika, elegance, přesnost jeho styl byl tanec smrti. Vojáci, kteří bojovali po jeho boku, věděli, že pod jeho posměšky a arogancí je něco pevného. Nespolehlivý ve slovech, ale ne v čepeli.
Mathiss miloval víno. Ne jako pitomec, co se chce opít, ale jako znalec života. V jeho ložnici byly regály s amforami z Lysu, kořeněné víno z Volantis, jantarové víno z Arboru. Ochutnával, hodnotil, hádal původ podle barvy, vůně a dochuti. A když mu někdo lhal nebo se mu postavil do cesty, nezdráhal se roztříštit lahev o lebku elegance i brutalita v jednom gestu. A ženy? Ženy pro něj byly jako písně. Každá měla jinou melodii. Služky pro úsměv, kurtizány pro umění, urozené dámy pro výzvu. Nikdy nesliboval, ale vždy si získal. Byl z nich opěvován i proklínán. V Braavosu po něm zůstala dcera tanečnice, v Dorne vzpomínka na noc pod fíkovníkem a zlomený prsten lorda Yronwooda.
Turnaje byly jeho bojištěm i jevištěm. Miloval ten okamžik, kdy vjel na koni, a davy ztichly. Miloval ránu kopí, prasknutí dřeva, krev v písku. Čím víc diváků, tím větší jeho úsměv. Čím slavnější soupeř, tím větší jeho radost. V Harrenhalu zlomil čepel rytíři z Královy stráže. V Turnajovém městě skolil tři favority za sebou. V Králově přístavišti mu královna věnovala pohled, který dvořané šeptali celé týdny.
Přesto nebyl zlý. Nezabíjel pro radost. Netoužil po krvi. Toužil po vlivu, po jménu, po tom, aby se na něj nezapomnělo. Jeho věrnost patřila rodině. Ormund, jeho otec, byl muž tvrdý a zásadový. Jejich vztah byl jako ostří ostrý, nebezpečný, ale pevný. Respektoval otce, ale nedědil jeho ctnosti. Věřil, že rodina není o pravidlech, ale o loajalitě. V hádce ho jednou nazval starcem bez budoucnosti. O týden později mu však přinesl dar dýky ze stříbra s gravírovanou růží. Slova byla zbraň, ale gesta byla zbroj.
Mathiss Darklyn. Rytíř i ničema. Milovník i protivník. Budoucí lord, který ví, že titul nic neznamená, pokud za ním není muž. Věří, že svět není fér, že čest je hra pro hlupáky a že láska je přepych, který si muž jeho postavení nemůže dovolit. Ale někdy, v tichu noci, když vítr hraje v korunách stromů Temného Dolu, leží neklidně. Ne ze strachu. Ale z nejasnosti. Z té jediné myšlenky, která mu v duši hlodá: Co když se mýlí? Co když není budoucím hrdinou? Co když je jen příběh, který si sám vypráví, aby umlčel to, co nikdy neřekl nahlas?
A jednou, možná jednou, až přijde skutečná válka, zrada nebo volba mezi tím, co je správné, a tím, co je výhodné pak se ukáže, co je Ser Mathiss Darklyn opravdu zač. Do té doby? Do té doby bude žít, pít, milovat a bojovat tak, aby si svět jeho jméno nejen zapamatoval, ale šeptal ho s bázní i touhou.
Rodina
Otec - Ormund Darklyn
Vztah Mathisse s otcem Ormundem byl ostřejší než jejich meče postavený na respektu, ale prošpikovaný střety. Ormund byl muž cti, zásad a ticha. Mathiss byl oheň, který hořel příliš hlasitě. Často si nerozuměli, Ormund chtěl z chlapce rytíře podle starých pravidel, Mathiss chtěl být pánem podle svých. Nesouhlasili, hádali se, ale nikdy se neodvrátili. V Mathissovi bylo Ormundovo železo, jen ohnuté do jiné podoby. A přesto v těch několika chvílích ticha, kdy spolu pili víno beze slov věděli, že jsou z jednoho kovu.
Matka - Bella Darklyn
Mathiss měl s matkou Bellou zvláštní, hluboce osobní pouto miloval ji jako chlapec, který věděl, že ji ztrácí. Byla pro něj světlem v chladných síních Temného Dolu, voněla po jasmínu a šeptala pohádky o krajinách, kam nikdy neodjeli. Ale byla křehká, tiše nešťastná, ztracená ve světě, který ji dusil. Když zemřela, pohřbil s ní nejen její tělo, ale i svou schopnost plakat. V její smrti našel první stín, který padl na jeho srdce a ten tam zůstal.
Mladší bratr - Lorent Darklyn
Vztah Mathisse a Lorenta byl jako dvou světů, které se míjejí, ale nikdy úplně nesrazí. Lorent byl tichý, rozvážný, ponořený do knih a myšlenek – měsíc vedle Mathissova slunce. Nechápal bratrovu dravost, ale obdivoval jeho odhodlání. Mathiss ho zase považoval za snílka, ale nikdy se mu neposmíval – vážil si jeho moudrosti, i když s ní nesouhlasil. Jejich pouto nebylo hlasité ani přehnaně vřelé, ale pevné, hluboké a postavené na vzájemném přijetí rozdílnosti. Když Lorent odcházel do Citadely, Mathiss mu řekl jen:
„Buď mistrem, jakým bych nikdy být nemohl. A buď pravdivý. To je víc než čest.“
Nejmladší bratr - Robin Darklyn
Vztah Mathisse a Robina byl nejsložitější.. zrcadlo, ve kterém se Mathiss nechtěl vidět, ale nemohl od něj odtrhnout pohled. Robin byl mladší, ale působil někdy až děsivě soustředěně, s vášní pro meč, která hraničila s posedlostí. Mathiss ho obdivoval i bál se, že jednou půjde dál než on – beze slitování, bez citu. V turnajích Robina podporoval, ale nikdy ho nepřechválil. Mezi nimi vládla tichá soutěživost, ostřejší než jakékoliv slovo. A přesto – kdyby Robin padl, Mathiss by byl první, kdo by tasil meč. Byl to bratr, který mohl být nebezpečnější než nepřítel ale byl to pořád bratr.
Teta - Diana Mooton
Mladšia sestra Ormunda, s ktorou v detstve ale netrávil nejak extra času. Napriek tomu ju má rád a je rád že sa jej ako manželke Lorda Mootona darí. Jeho sestra občas chodí na návštevy do Súmračnej doliny.
Prastrýc - Alfred Darklyn
Mathiss k němu cítil zvědavost i respekt. Alfred byl obraz toho, čím by se mohl stát muž, který příliš viděl, příliš pochopil.